Absintismus Dr. Magnana
Absinthe byl původně poměrně drahý a do značné míry nápoj bohatší části střední vrstvy. Nicméně, v druhé polovině devatenáctého století došlo k dramatickému poklesu ceny, a to jak z důvodu zvýšení úsporných opatření ve výrobě, tak faktu, že většina výrobců přešla z vinného lihu na levnější obilný a řepný líh. Ve stejné době se na trhu objevilo množství nových značek, z kterých mnoho zajišťovalo velmi levný absinthe i pro nejnižší vrstvy.
Absinthe se stal velice rychle populární napříč všemi třídami francouzské společnosti a začal nahrazovat víno, jako běžný nápoj francouzské dělnické třídy. Během této éry se francouzské vinařství potýkalo s paralyzujícími účinky houbové choroby padlí révové (Oidium tuckerii) a mšičky révokazu (mšice, které sají na kořenech révy a způsobují jejich uhnívání, v důsledku čehož dochází k úhynu celé rostliny). Téměř všechny francouzské národní vinice musely být znova vysazeny. To byl proces, který trval celá desetiletí. Výsledkem byl dlouhodobý nedostatek vína a následný vzestup jeho ceny.
Protože byl absinthe cenově dostupný a obsahoval mnohem více alkoholu než víno, stal se jeho alternativou. To zaručilo absintu enormní popularitu, ale také paradoxně se stalo i příčinou jeho pádu. Když se vinný průmysl v posledních desetiletích devatenáctého století začal zotavovat, pěstitelé hroznů s dobrými politickými konexemi se snažili získat zpět podíl na trhu, který v důsledku vinné krize ztratili. Začali agitovat pro zákaz toho, co nazvali “nepřirozenými” produkty jako absinthe.
V roce 1860 vznikly poprvé obavy o výsledek chronického zneužívání absintu. Pravidelné pití absintu bylo údajně příčinou syndromu nazvaného absintismus, který byl charakterizován závislostí, podrážděností, epileptickými záchvaty a halucinacemi. Toto byl první popis v sérii vlivných prací doktora Valentina Magnana, vedoucího lékaře azylu Sv. Anny v Paříži. Dr. Magnan napsal:
V Absintismu, halucinogenním deliriu je nejaktivnější, nejděsivější, někdy provokující reakce extrémního násilí a nebezpečné povahy. Další vážnější syndrom doprovází toto: Z ničeho nic se absintista rozpláče, zbledne, ztrácí vědomí a padá; doprovodné jevy, sevřené čelisti, rozšířené zornice, doširoka rozevřené oči, ztuhnutí končetin, únik proudu moči, plyny a obsahy střev zprudka vystřeleny. V několika málo vteřinách se tvář zkřiví bolestí, končetiny se začnou škubat, oči křečovitě těkat, čelisti skřípat a jazyk zmítající se mezi zuby je ošklivě pokousán; vytékají krvavé sliny, tvář rudne až fialoví, otéká, oči jsou vystouplé a uslzené, dýchání je hlasité, následně pohyby končí, relaxace celého těla, uvolnění svěrače, vytečení výkalů nemocného muže. Najednou zvedne hlavu a zírá kolem sebe s výrazem úžasu. Po chvíli přichází k sobě, ale nepamatuje si nic, co se stalo.
Magnanův výzkum byl zcela chybný. Jeho experimenty spočívaly ve vystavení malých zvířat spíše velkému množství čisté esence pelyňku, než komerčně vyráběným absintům, které obsahovaly pouze skutečně malé procento čisté esence. Ve francouzštině v zásadě slovo absinthe znamená jak esenci pelyňku, tak absinthe jako nápoj, což znamená, že výtahy z prací Magnana a dalších vědeckých studií mohly být citované přímo anti-absintovými agitátory za účelem démonizace nápoje.
Skeptický Anglický vědec píšící v The Lancet v roce 1869 popsal:
Otázka, zda absinthe způsobuje jakékoliv zvláštní následky jiné, než obecně alkohol byly oživeny nějakými experimenty pánů Magnana a Bouchereaua ve Francii.
V experimentech jsou umístěna zvířata jako morčata v dobře uzavřených skleněných nádobách. Některé s miskou čisté esence pelyňku, jiné s jedním z alkoholů. Zvířata, která vdechovala výpary pelyňku, zažívala epileptiformní křeč. Ostatní, vystavena pouze výparům alkoholu se pouze stala živějšími a opilými. Anonymní dopisovatel v The Lancetě pokračoval:
Na základě těchto faktů je požadováno ustanovení závěru, že následky nadměrného pití absintu se vážně liší od těch běžných alkoholických neukázněností. Není to poprvé, kdy jsme zaznamenali diskuzi na toto téma a připomínali nedostatečnost důkazů předložených za účelem prokázání, že absintismus, s jakým se setkal pařížský svět, je ve své podstatě něco jiného než chronický alkoholismus. Nikdy jsme nepopřeli možnost konečného nalezení těchto rozdílů, ale tvrdíme, že s příznaky, jaké byly popsány u absintismu, bychom se setkali u mnoha obětí obyčejného alkoholické nestřídmosti.
Pokračoval v poznámce, že nespavost, třes, halucinace, paralýza a křeče označené Magnanem jako typické pro absintismus byly všechny velmi dobře známé symptomy často spojované s anglickými alkoholiky. Správně poukázal na skutečnost, že zvlášť toxické výpary pelyňku nic nedokazovaly, protože pelyněk je přítomný v absintu v pouze malém množství a žádný piják absintu nepije, ani nevdechuje pelyněk koncentrovaný.
Dr. Magnan se nenechal odradit touto kritikou a pokračoval ve svém bádání ve stejných kolejích. Udělal mnoho nesporně pravdivých pozorování, že nejvíce zoufalí alkoholici vyskytující se v Pařížských nemocnicích byli skutečně notoričtí absintoví pijáci. Přisuzoval jejich degeneraci konkrétně absintu, který pili, spíše než by vůbec uvažoval o alternativním a mnohem pravděpodobnějším vysvětlení, že společně s ostatními těžkými alkoholiky z celého světa jednoduše hledali nejlevnější a nejtvrdší dostupnou pálenku. Na konci devatenáctého století ve Francii jí byl absinthe, stejně jako byl v osmnáctém století v Anglii gin.
Ačkoliv, jak jsme viděli, věda, nebo pseudo-věda v pozadí těchto anti-absintových zpráv byla pochybná a často zjevně chybná, byla ve Francii obecně uznávaná a pravděpodobně ještě mnohem důležitější, neboť byla v bulvárním tisku publikovaná jako skutečnost. Další přitěžující okolností byl pak ve vědeckých kruzích široce zastávaný názor, že nejen následky alkoholismu jsou dědičné – fetální alkoholový syndrom, mentální retardace a vrozené vady – ale i alkoholismus sám. Jinými slovy, otec alkoholik mohl mít alkoholiky děti i vnoučata a každou další generací se propadat hlouběji do zoufalství a zkaženosti. Absintismus byl považován za nejnebezpečnější a prudce nakažlivý druh alkoholismu, a s největší pravděpodobností jako dědičný z otce na syna.
Dnes je jasné, že příznaky “absintismu” byly způsobeny primárně účinky samotného alkoholu a možná také užíváním extrémně nebezpečných chemických příměsí v tehdejších levných absintech. Správně vyrobené absinty používaly chlorofylní barvivo z bylin k dosažení charakteristické olivově zelené barvy. To však byl drahý a obtížně kontrolovatelný proces, takže bezohlední výrobci levných absintů používali chemické látky jako je síran měďnatý k dosažení stejného účinku. Antimon chlorid – další vysoce jedovatá látka – byla používaná za cílem pomoci nápoji vytvářet zakalení po přidání vody.
Falšování lihovin byl obrovský problém po celém světě od poloviny osmnáctého století, kdy byly v Anglii poprvé vyvinuty a vyrobeny průmyslově vyráběné nápoje jako gin a to až do zavedení přesného vědeckého testování a regulace na počátku dvacátého století.
Koncem devatenáctého a začátkem dvacátého století Francie, spolu s mnoha západními zeměmi, byla pod tlakem mnoha hnutí a jejich snah k omezení konzumace alkoholu na vládní úrovni. Uprostřed tohoto prohibičního vzrušení, rozdmýchaného francouzskou organizací Hnutí za střídmost, the Ligue National Contre L’Alcoolisme (nebo Croix Bleue, jak byla hovorově známá), slovo “absintismus” ztratilo svůj specifický význam. Absintismus a alkoholismus byly smíchány a alkoholik byl jednoduše považován za “absintového pijana”.
Zdá se, že tento zmatek ve významu byl záměrně podporován prohibistickým hnutím. Víno bylo bráno jako zdravé a přírodní, protože pocházelo z půdy, ctilo tradici, a samozřejmě působilo jako hlavní zdroj příjmů. Absinthe však byl průmyslově vyráběný alkohol a byl to zdaleka nejvíc alkoholický likér. Proto není divu, že od roku 1890 se stal absinthe primárním cílem francouzského Hnutí za střídmost.
Roku 1907 Croix Bleue shromáždili 400 000 podpisů na petici, která prohlásila:
Absinthe vás dovede k šílenství a kriminalitě, provokuje epilepsii a tuberkulózu a zabil tisíce Francouzských lidí. Činí člověka zuřivým zvířetem a mučedníkem žen a degeneruje nemluvňata, rozhádává a ničí rodiny a ohrožuje budoucnost země.
Toto úzké zaměření na absinthe bylo samozřejmě zcela v zájmu mocných lobbistů vinařského průmyslu. Koneckonců, pod rostoucí hrozbou prohibice, jak lépe odpoutat pozornost od vlastního alkoholického produktu – vína – než přinutit lidi věřit, že to je zdravá, přirozená výjimka špatného zvyku? Po sérii shromáždění Hnutí za střídmost v Paříži stálo 15. června 1897 v hlavním titulku novin Le Martin: “Tous pour le vin contre l’absinthe”.
Vedoucí anti-absintový buřič v poslanecké sněmovně, Henri Schmidt, řekl shromáždění, že studie prokázaly, že absinthe byl 246 krát pravděpodobnějším důvodem šílenství než víno, a je vinen třikrát víc než ostatní destilované alkoholy jako koňak. Schmidt dále argumentoval:
Pravá charakteristika absintu je ta, že vede přímo do blázince, nebo k soudu. Je to opravdu “šílenství v lahvi” a žádný notorický piják nemůže tvrdit, že se nestane zločincem.
Politické agitaci proti absintu pomáhalo, že nebyl populární pouze v dělnické třídě, ale také v kruzích radikálních bohémů – mladých malířů jako Van Gogh a Toulouse Lautrec, spisovatelů jako Baudelaire, Rimbaud a Verlaine, abychom jmenovali jen několik. Jejich skandální životní styl a zhýralé chování šokovalo a uráželo vládnoucí třídu a absinthe, jejich oblíbený nápoj, se stal v povědomí veřejnosti zosobněním všeho, co se pokazilo v konzervativní Francii.
Anti-absintové poučování ve školách – dětský sešit s diktáty z roku 1907 s výtahem o nebezpečí absintu. Začíná zábavně: “L’absinhte est une poisson extremement dangereuse” (Absinthe je extrémně nebezpečný jed).