Absinthe v umění
Jak absinthe ovlivnil malíře jako Degas, Manet, van Gogh či Picasso a literáty jako Verlaine, Rimbaud, Wilde a Hemingway?
Absinthe, pro svou nádhernou a vždy se měnící zelenou barvu, svůj nimbus nebezpečí a svůdnosti a především pro údajně psychoaktivní účinky, byl romantizován a ztvárněn v mnoha malbách a literárních dílech nepřeberného množství malířů, dramatiků a spisovatelů. Hrál významnou roli v díle surrealistů jako Alfred Jarry, Vincent van Gogh, Henri Toulouse Lautrec, Verlaine, Rimbaud, Baudelaire, Oscar Wilde, Edgar Allen Poe, Picasso, Hemingway a mnoha dalších. Všichni tito umělci se neproslavili pouze svou prací, ale také často jejich pobuřujícím bohémským životním stylem. Někteří dokonce zešíleli, nebo se alespoň tak chovali (tato skutečnost byla později použita odpůrci absinthu jako údajný důkaz jeho škodlivosti).
Degův průkopnický L’Absinthe (1876), obraz dvou bezprizorně vypadajících štamgastů civících skrz jejich sklenky s mléčně zakaleným obsahem. Ačkoliv vyobrazené osoby byly pouze najatí komparsisté, tato malba později vzbudila vášnivou debatu pro svou bezprecedentní odvážnou reálnost.
Edouard Manet šel dokonce ještě dále, když namaloval muže zpitého absintem a dílo pojmenoval Piják absintu (1859).
Pravděpodobně nejslavnějším absintovým pijákem byl Vincent van Gogh. Je příznačné, že spoustu svých děl vyobrazil v okrovém či světle zeleném odstínu, tedy v absinthových barvách. Mnoho těchto maleb také zobrazuje bar, ve kterém van Gogh absinthe popíjel či dokonce jeho samotného se sklenkou tohoto aperitivu. Je velmi rozšířenou, avšak téměř jistě chybnou domněnkou, že za van Goghovým šílením stála právě otrava absintem. Jako ve většině případů je pravda složitější.
Van Gogh byl po celý svůj život depresivní a vyloučený jedinec, který trpěl epileptickými záchvaty a návaly psychózy. Do toho konzumoval hodně absintu, především když žil společně s Paulem Gauguinem v Arles. Byl náchylný k vysoce excentrickému chování, jako například malování venku v noci za svitu svíček uchycených na jeho klobouku. V roce 1888 se dokonce ocitl v sanatoriu poté, co lidé z města kde pobýval, vystrašení jeho bizarními způsoby, sepsali petici a donutili ho k odchodu. Gogh však nikdy nejednal násilně, pouze si jednou v psychotickém záchvatu uřízl vlastní ucho.
Van Gogh nepochybně pil extrémní množství absintu a opravdu trpěl psychickou poruchou. To však nešlo nezbytně ruku v ruce. Van Goghova rodina byla postižena dědičnou psychickou chorobou. Van Gogh sám navíc nepil pouze absint, příležitostně popíjel také terpentýn (je zajímavé v této souvislosti uvést, že thujon, aktivní složka pelyňku, je po chemické stránce terpen). V roce 1890 pak van Gogh spáchal sebevraždu – jednak jako nepochybně hluboce narušený jedinec a zřejmě i ovlivněný nadměrným pitím absintu.
Velký francouzský básník Paul Verlaine byl další notorický absintový piják. Jeho rodinný život bychom stěží nazvali normálním: Verlainova matka si ve spíži ve sklenicích schovávala mrtvé plody z jejích tří předchozích neúspěšných těhotenství. Verlaine je jednoho dne během svého „absintového běsnění“ zničil poté, co svou matku napadl.
Verliane začal pít jako adolescent a stal se alkoholikem ještě dříve, než objevil absinthe. Jeho katastrofální vztah s Rimbaudem, plný neustálých rozchodů a usmíření, jen zhoršoval jeho alkoholismus i psychickou labilitu a vyvrcholil odsouzením k pěti letům vězení za pokus o vraždu. Ve vězení se Verlaine zapřísáhl skoncovat s absintem. Několik let po svém propuštění tak pil pouze pivo a soustavně se věnoval poezii. V roce 1890 nicméně opět těžce pil a stal se známou tristní postavou latinské čtvrti, vysedávajíc na rohu v Café Francois Ier na bulváru Saint-Michel či na La Procope, nasávajíc jednu sklenku absinthe za druhou.
Verlaine strávil poslední roky svého života střídavým pobytem v nemocnicích a ústavech, kde se léčil z důvodu četných onemocnění. Trpěl cirhózou jater, pneumonií, revmatismem, kapavkou a syfilidou. V průběhu poslední fáze jeho nemoci nemocniční sestry přehlížely malé lahvičky s absintem, které mu jeho přátelé schovávali pod polštář. Dobře věděly, že je to s ním již natolik špatné, že odpírat mu toto malé potěšení nemělo žádný význam. Verlaine zemřel v roce 1896. Pil až do úplného konce, ačkoliv své absintové závislosti hořce litoval ve svém díle „Doznání“, vydaném rok před jeho smrtí.
„…později budu muset líčit mnoho […] absurdit, za které vděčím své závislosti na tomto hrozivém nápoji: ten nápoj, jeho zneužívání, zdroj šílenství a zločinu, hlupáctví a hanby, který by vláda měla těžce zdanit, ne-li úplně potlačit: Absinthe!“
Absinthe byl také velmi výrazným prvkem Picassova díla. Jedno z jeho nejzásadnějších děl, takzvané „Modré období“ představuje ženu pijící absinthe. Obraz namalovaný v roce 1901 zobrazuje modře oblečenou ženu s protáhlýma rukama, sedící na rohu stolu v kavárně se sklenicí absintu před sebou. Pozdější Picassovy rané kubistické práce také inspiroval absinthe. Jedna z nich, „Láhev Pernodu a sklenka“, namalovaná v roce 1912, byla přímo ovlivněna všudypřítomnými dobovými reklamními plakáty Pernod, navrženými Charlesem Mairem, zobrazujícími láhev absintu, sklenici a složené noviny.
Pravděpodobně největším Picassovým absintovým dílem (a také posledním, jelikož nápoj byl následující rok zakázán) je kubistická socha „Sklenice absintu“ z roku 1914. Jedná se o sérii šesti kusů, přičemž každý byl malován jiným odstínem bronzu. Základem je vysoká sklenice, ale otevřená, s rozřízlým tělem. Na vrcholu spočívá absinthová lžíce a bronzová kostka cukru.
Ačkoliv ne přímo alkoholik (alespoň do posledních let svého života), velký básník a dramatik Oscar Wilde byl silným absintovým pijákem, alespoň během doby, kdy žil ve Francii. Jednou slavně prohlásil:
„Absinthe má nádhernou barvu, zelenou. Sklenice absintu je poetická jako nic jiného na světě. Jaký je rozdíl mezi sklenkou absintu a západem slunce?“
Wilde popsal své zkušenosti s absintovým efektem následovně:
„První fáze je jako klasické pití, druhá nastává, když začnete vidět příšery a krutosti, ale dokážete se ochránit, do třetí fáze vstoupíte, když vidíte věci tak, jak je vidět chcete, nádherné, podivné věci. Jednu noc jsem se zdržel, pil sám velmi pozdě v Café Royal a právě jsem se dostal do třetí fáze, když přišel číšník se zelenou utěrkou a začal skládat židle na stůl. „Čas jít, pane“, sdělil mi. Pak přišel s kbelíkem vody a začal vytírat podlahu. „Čas vypršel, pane. Obávám se, že musíte odejít, pane.“
„Číšníku, zaléváte květiny?“, zeptal jsem se, ale neodpověděl.
„Jaké jsou vaše oblíbené květiny, číšníku?“, zeptal jsem se znova.
„Teď vás opravdu musím požádat abyste odešel, pane, je čas.“, řekl pevně.„Jsem si jistý, že vaše oblíbené květiny jsou tulipány.“, řekl jsem, vstal a vyšel do ulic. Cítil jsem těžké hlavy tulipánů otírající se o má lýtka.“
Americký spisovatel Ernst Hemingway byl těžký piják a vášnivý milovník absintu, v jehož konzumaci pokračoval ve Španělsku a na Kubě ještě dlouho poté, co byl nápoj ve Francii zakázán. Nejpozoruhodnější zmínka o absintu je v jeho románu z dob španělské občanské války „Komu zvoní hrana“. Hlavní postava, Robert Jordan, americký partyzánský velitel, se účastní na mise s cílem vyhodit do povětří most a jedno z jeho mála potěšení je právě absinthe, „alchymistický elixír“, který dokáže nahradit vše ostatní a který mu neodolatelně připomíná předchozí lepší život, který znal v Paříži. Schovaný v jeskyni se dělí se svým cikánským společníkem o čutoru naplněnou absintem zakoupeným v Madridu:
„Teď, smíchaný s vodou, byl mléčně žlutý a on doufal, že si Cikán nedá více než doušek. Jedno víčko zastoupilo večerní noviny, všechny dávné večery v kavárnách, všechny kaštany, které by měly v tomto měsíci vykvést, velké pomalé koně na vnějších bulvárech, knihkupectví, kiosky a galerie, park Monstsouris, Stade Buffalo, a Butte Chaumont, společnost Guaranty Trust, Ille de la Cite, starý hotel Foyot, a schopnost číst a odpočívat po večerech, všechny věci, které si dříve užíval a zapomněl je, a které se vracely, když ochutnal hutný, hořký, jazyk ohromující, mozek a žaludek hřející, myšlenku měnící alchymistický elixír.
Když Hemingway žil ve 30. letech na Floridě, stále byl schopen opatřit si absinthe z nedaleké Kuby, kam často jezdil rybařit a později si zde opatřil i dům. V dopise z roku 1931 napsal:
„Minulý večer jsem se opil absintem a prováděl triky s nožem. Velmi úspěšné bylo tajné házení nožem do piána. Červotoči jsou skutečně problém a pekelně rozežírají veškerý nábytek, takže můžete vždy tvrdit, že ty díry vyhlodali oni.“
Není pochyb, že Hemingway si v tomto případě vychutnal vtipný dvojsmysl – pelyněk (anglicky wormwood – doslova „červí dřevo“) a červotoč (anglicky woodworm – doslova „dřevní červ“), ačkoliv není zaznamenáno zda dlouhou trpící paní Hemingwayová byla rovněž pobavena jeho házením nožů do nábytku …