Jean Lanfray
Hnutí za zákaz absintu společně s vinařským lobby sílila svůj tlak za prohlášení absintu jako ďáblova nápoje. Posledním argumentem a vodou na jejich mlýn se stal případ Jeana Lanfraye, který se nesl Evropským tiskem v roce 1905.
Maurice Zolotow v článku z roku 1971 vypráví:
Dne 28. srpna 1905, Jean Lanfray, pracovník na vinicích a nádeník v malé vesničce Commugny ve Švýcarsku, vstal ve 4:30 a začal den svým obvyklým životabudičem – sklenkou absintu, který naředil třemi částmi vody. Před tím, než den skončil, Lanfray spáchal sérii strašných vražd a nakonec to byl právě on, kdo zapříčinil pád průmyslu v hodnotě 100 miliónů dolarů. Lanfray byl houževnatý, urostlý rolník. Vážil 80 kilo, měřil skoro metr osmdesát a oplýval nezlomným zdravím. Byl rodilým Francouzem. Své tři roky vojenské služby si odkroutil u pluku Chasseurs Alpins francouzské armády (elitní horský pěchotní pluk). Tam se naučil dvě věci; jak zabíjet a jak pít absint.
V té době byl absinthe nejlépe se prodávajícím “před-večerním” nápojem ve většině civilizovaného světa. Byl – a je – to anýzový destilát, nejčastěji 68 procentní. Vyrábí se pomocí máčení rozličných bylin v neutrálním vinném či obilném lihu a následně destiluje. Mezi patnácti bylinami v absintu jsou sušené květy a listy pelyňku. Rostliny, která je asi metr vysoká a botanicky souvisí s naším “jihozápadním” pelyňkem (South-Western sagebrush). Německé slovo pro pelyněk je Wermut, nebo Vermut. V latině se mu říká Artemisia absinthium a jeho olej je známý jako absinthol. Po mnoho let značný počet francouzských lékařů považovalo rostlinu pelyňku za smrtelně jedovatou.
Na nejzásadnější den v historií pití se Lanfray (31) dobře oblékl. Žil se svojí ženou a dvěma dětmi v druhém patře statku. Jeho rodiče a bratr Paul bydleli pod nimi. Lanfray měl druhý absint s vodou, otřel si ústa a řekl své ženě, aby mu navoskovala boty, zatímco půjde v jeho pracovních, v kterých má v plánu jít na houby následující ráno. Jeho manželka si něco zabručela. Během posledních let se pár neustále kvůli něčemu hádal – kvůli penězům, kvůli jejím příbuzným, kvůli jeho zlozvyku pít.
“Nezapomeň navoskovat moje boty,” opakoval Lanfray. “A udělej to dobře, slyšíš?”
Šel do stodoly dát vodu krávám a pustit je ven na pastvy. Vrátil se a dal si kafe a chleba. Děti – Rose (4 a půl roku) a Blanche (rok a půl) ještě spaly. Sešel dolů do přízemí, připojil se k otci a bratrovi a společně vykročili do vinic nedaleko vesnice, kde byli zaměstnáni. Po cestě minuli hospodu a Jean, člověk co nemohl jít příliš dlouho, aniž by neuhasil svou žízeň, šel dovnitř. Bylo kolem 5:30 ráno (jak později uvidíme, švýcarští vyšetřovatelé sestavili podrobnou mapu Lanfrayovy alkoholické anabáze z osudného dne) a náš muž měl nejdříve crème de menthe (sladký, mentolově chutnající alkohol) s vodou a následně koňak se sodou. Pracoval až do poledne. K obědu si přinesl chleba, sýr a salám. Během jídla vyprázdnil dvě nebo tři sklenky vína Chambertin. (Nebylo to tolik odborníky ceněné Burgundské Chambertin, ale tamní podomácku vyrobené víno z okresních pinot noir hroznů známé v nářečí jako piquette – “výprask”. Jean Lanfrayův piquette byl v okolí považován za nejsilnější. Lanfray mohl klidně parafrázovat slavnou poznámku o mužích Willa Rogerse, že se nikdy nestřetl s nápojem, který by mu nechutnal.
Ve tři odpoledne si vzal vinnou přestávku – dvě další sklenice jeho vína. V 16:15 nepohrdl další sklenkou červeného, které mu nabídl soused. V 16:30, kdy končila práce, Lanfray, jeho otec a bratr vkročili do kavárny a Jean měl šálek černé kávy vylepšený brandy. Později, když policie a psychiatři vytvářeli vzorec jeho chování, zjistili, že každý den vypil na dva a půl litru vína a dva až dva a půl litru silnějšího piquette – tedy okolo pěti litrů vína dohromady. Kromě toho, denně spotřeboval několik pohárů brandy, posilujících léků a sklenku nebo dvě absintu.
Bylo pak kolem pěti odpoledne, když Jean Lanfray a jeho otec přišli domů. Tam oba zasedli nad litrem piquettu. Jeanova žena měla špatnou náladu. Kromě dvou malých dětí, o které se starala, musela uklidit dům, navařit jídlo a pomoct s prací na farmě. Poprosila svého muže, aby šel podojit krávy. Měli stádo 20 krav a prodávali mléko do místní mlékárny. Lanfray po dlouhém, těžkém dnu, během kterého hodně kopal a pil, nebyl sto jít krávy podojit. Poslal ženu k čertu s tím, že si má krávy podojit sama. Potom si poručil horké kávy. Postavila konvici na sporák a nic neříkala. V této době ženy, které věděly, co je pro ně dobré, nebyly drzé na své manžely. Lanfray smíchal kávu se slušnou porcí marc, silné brandy, kterou sám vyráběl. Jeho manželka šla ven. Po nějaké době se vrátila a řekla, že byla odnést mléko do mlékárny. Její manžel si stěžoval, že káva nebyla dostatečně horká. Pokrčila rameny. Náhle si všiml bot pod dřezem – byly nenavoskované. Vynadal jí. Otec se zvedl k odchodu, neboť nechtěl mít nic společného s rodinnou hádkou, ke které se zjevně schylovalo. Řekl sbohem své snaše, ta pouze drze pokrčila rameny. Lanfray ji okřikl, že by měla být zdvořilejší ke starému muži. Znova pokrčila rameny. Rozzuřil se a začal křičet. Ona křik opětovala.
“Drž hubu!” vyštěkl.
Ztratila trpělivost: “Chtěla bych vidět, jak mě k tomu donutíš!”
“Chtěla bys, jo?” zavrčel a šel pro svoji starou pušku Vatterli, dlouho-hlavňovou (33.2 palcovou) opakovačku a vzal krabičku s 12 náboji.
“Neudělej nějakou hloupost.” prosil starý muž.
“Ty se do toho nepleť, otče, pokud nechceš mít také problém!”
Lanfray nabil svoji Vetterli, zamířil a střelil svoji ženu do hlavy. Spadla a téměř okamžitě umřela. Starý muž vyběhl ven křiče: „Pomoc, pomoc!“. Nejstarší dcera vběhla do místnosti. Rozječela se. Jean ji střelil do hrudníku. Spadla, smrtelně raněná. Následně šel ke kolébce, kde spala malá Blanche a zabil ji také. Potom se pokusil zabít sám sebe. Napřáhl pušku a snažil se zamířit si na hlavu, byla ale příliš dlouhá. Vzal tedy provázek, přivázal jej ke spoušti, držel volný konec provázku v jedné ruce a hlaveň pušky v druhé. Neobratně zamířil a vystřelil. Kulka ale nebyla smrtící, uvízla v dolní čelisti. Silně krvácející Lanfray vzal tělo své nejmladší dcery do podpaží a šel do stodoly, kde si lehl na zem a upadl do bezvědomí. Tam ho našla policie a vzala do vazby. Byl podle nich „zmatený a neuvažující“. Nejdříve jej vzali do nemocnice poblíž Nyonu, kde mu odstranili kulku z čelisti. Později mu ukázali jeho tři oběti v rakvích. Sestra Marie Blaserová řekla, že vrah plakal a sténal pořád dokola: „Já nejsem ten, kdo tohle udělal. Řekni mi, Bože, prosím řekni mi, že jsem to neudělal. Tolik jsem svou ženu a děti miloval.“ Lanfray trval na tom, že si nic o vraždách nepamatuje.
V neděli 3. září 1905 uspořádali občané Commugny masové setkání v domě školy. Vesničané, zděšeni zločinem, zjistili po pitvě, že paní Lanfrayová byla čtyři měsíce těhotná. Měl to být chlapec. Bylo třeba najít viníka. Stal se jím absinthe.
Na schůzce nápoj odsuzoval jeden řečník za druhým. “Absinthe” prohlásil starosta, “je hlavní příčinou řady krvavých zločinů v naší zemi.” Občané odhlasovali petici k místnímu zákonodárci, aby zakázal absint v jejich kantonu Vaud. Během pár dní podepsalo petici 82 000 lidí; včetně žen, které neměly hlasovací právo.
Hlavní výrobci absintu si uvědomili příliš pozdě, že jejich podnikání a obživa je v ohrožení a začali organizovat zoufalé záchranné akce. Pořádali pozitivní petice a vyzdvihovali zdravotní přínosy jejich absintů. Rostla obliba kyslíkem obohacených “absinthe oxygénée” a mnoho brandy bylo prodáváno pod označením “absinthe hygenique”.
Někteří výrobci – Bailly a mezi nimi i bratranec Jeana Lanfraye – vyrobili absinty označené jako bez-thujonové “absinthe sans-thuj” – ale nikdy se to neuchytilo. Jejich tvrzení bylo zpochybněno Hnutím střídmosti a zesměšňovaly ho i v denních satirických časopisech.
Klíčové bylo, že hlavní absintoví výrobci postrádali vliv v Poslanecké sněmovně, kde byli velcí dědiční vlastníci půdy – většinou pěstitelé hroznů – naopak zastoupeni velmi dobře. A skutečnost, že ve vedení největšího producenta – Pernod Fils – byli Židé (Arthur a Edmond Vielle-Picardovi, kteří koupili kontrolní podíl ve společnosti v roce 1894, byli poloviční Židé) jen nadále zhoršovalo situaci.
Populární tisk, v čele s levicovým pařížským dělníkem Le Matin, byl jednoznačně pro zákaz. Hnutí střídmosti bylo teď nezastavitelné.
